Můj příběh - Jana Vyvlečková
Vyberte stránku

Bylo by mi potěšením představit se vám jako ministryně spokojenosti, ale prozatím jsem do funkce nebyla jmenována.

  • Takže se představím jako spokojená máma tří kluků.
  • Oficiálně jsem sociální pedagog  a neoficiálně žhavá kandidátka na ministryni.
  • Jinak taky nadšená podporovatelka, vášnivá zapisovatelka, ze které se pomalu klube začínající spisovatelka.
  • Nejraději úřaduju z houpací sítě se zápisníkem v ruce.

Jana Vyvlečková

Dnes žiju život, který mě těší a naplňuje.

Snad to nebude znít nabubřele, ale opravdu mám ze sebe radost a je mi hezky na světě.

Vykročila jsem naproti  životní spokojenosti a rodinné pohodě a tento krok se mi vyplatil.

  • Někdy nemůžu ani dospat, jak se těším, co nový den zase přinese.
  • Rozplývám se nad věcmi, které jsem dřív brala jako samozřejmost nebo jsem dokonce nad nimi ohrnovala nos.
  • Večer co večer uléhám s vděčností za všechno, co nám den přinesl a zakouším krásný hřejivý pocit vnitřního klidu.
  • Užívám si té nejlepší společnosti. Děti v roli skvělých učitelů mi dávají lekce trpělivosti, pochopení, porozumění, přijímání skutečnosti takové jaká je, odpouštění a jiných dovedností, které se občas v životě sejdou.
  • Dokonce už vím, co chci. Mám zálusk na ten post ministryně spokojenosti. Jak už víte i vy.
  • Ale než se tak stane, spokojím se s tím, když budu dopřávat ostatním rodičům a dětem zažívat více radosti a spokojenosti, aby životem procházeli s větší chutí.
  • A zároveň si přeju, abych to mohla dělat takovým způsobem, který bude respektovat potřeby moje a mojí rodiny.

 

Konečně žiju naplno, už jen nepřežívám jako dřív!

Už nezažívám ten pocit, že mi život protéká mezi prsty, že žiju jen na půl plynu, jak tomu bylo ještě před šesti lety.

To jsem se dostala do bodu totální vyčerpanosti. Převládal u mě pocit nespokojenosti, prázdnoty a nenaplnění.

No jo, přepískla jsem to.

Chtěla jsem se zalíbit a zavděčit všem. Bylo to v době, kdy jsem se učila na státnice a spousta věcí musela jít stranou. Když se mi narodil druhý syn, začala jsem totiž ještě studovat, stavili jsme dům, potom se ještě přidala nová práce, školka a škola nejstaršího syna. Přála jsem si, aby všichni kolem mě byli spokojení  – děti, manžel, vzdálenější rodinní příslušníci, kolegyně v práci, šéfová, rodiny s dětmi se zdravotním postižením, které jsem v té době měla pracovně na starost, a třeba také vedoucí mé diplomové práce.

Všechno jsem chtěla zvládat dobře a zodpovědně (jak taky jinak), ale už mi došly síly a popravdě jsem nezvládala vůbec nic.

Ve stavu totální odevzdanosti jsem najednou uviděla, že žiju v rozporu sama se sebou, že vlastně nevím, co chci já, že se jen podřizuji okolí, dělám, co se ode mě požaduje a očekává. Konečně jsem uslyšela svoje pravé já křičet ze všech sil.

„Vzpamatuj se, tak už to dál nejde!“

Nastalo období sebepoznávání

Dala jsem si za úkol zjistit, jak chci ten život prožít, co v životě dělat, aby mi to přinášelo naplnění, uspokojení a dávalo mi to smysl.

Nelenila jsem. Přelouskala jsem spoustu knih, článků, absolvovala jsem řadu seminářů, on-line kurzů. Zkoušela jsem nejrůznější techniky, postupy a návody. Při tom jsem popsala stovky stránek zápisníků, vypsala několik propisek i zvýrazňovačů a vypila moře kávy.

Cesta byla poněkud zdlouhavá, ale zato plná dobrodružství, objevů a poznávání světa vnitřního i toho okolního. Ani chvilku jsem se nenudila. Pořád se dělo něco zajímavého, překvapujícího a občas až neuvěřitelného.

Před šesti lety by mě ani ve snu nenapadlo, že odejdu z neziskovky a opustím sociální služby, že poznám spoustu nových lidí, začnu pronikat do tajů on-line podnikání, pustím se do živých vysílání a začnu vytvářet on-line kurzy, psát blog, knihy a jako bonus ke čtyřicátým narozeninám dostanu třetího syna.

Ten život je ale vtipálek.