Zranitelnost v akci aneb když se blíží termín porodu - Jana Vyvlečková
Vyberte stránku

Konec těhotenství, blížící se porod je pro ženu velká událost, spojená s očekáváním, těšením se na miminko, ale i zvýšenou citlivostí, podrážděností, obavami a možná i stresem, aby všechno klaplo, bylo to bez problémů a komplikací. A je pochopitelné, že právě kolem porodu se bude motat také zranitelnost. V mém případě se zranitelnost pasovala do hlavní role ve chvíli, kdy se děťátku ještě nechtělo na svět a propáslo všechny stanovené termíny. V tu chvíli zranitelnost rozehrála hotové drama.

Mám po termínu a zranitelnost se hlásí o slovo

„Mami, co se děje?“ zeptal se mě syn, který mě slyšel ze svého pokoje vzlykat. Přes slzy jsem ze sebe jen vysoukala, že už si přeju, aby se miminko konečně narodilo, že jsem měla být v tuto dobu v porodnici, aby mi ráno mohli vyvolat porod, ale to já nechci, proto jsem zůstala doma. Přeju si, aby přišlo na svět přirozeně,  ale zároveň mám strach z toho, že mi paní doktorka vynadá. Všechno to na mě dolehlo.

Můj syn mě viděl slabou, zranitelnou a uplakanou. Asi nevěděl, co v takové situaci mámě říct. Přesto se zachoval, jak nejlépe mohl.

Neutěšoval mě, neříkal mi, že to přejde, že to bude dobré. Přitulil se ke mně, přehodil si ruku přes moje nafouklé břicho a v tichosti mě jen hladil po ruce a byl se mnou po celou dobu, než jsem se uklidnila a přestala brečet.

Co taky měl jiného desetiletý klučina říct své mámě, která byla tzv. na rozsypání, a to jak fyzicky, tak psychicky?

I když nic neříkal, já jsem z jeho strany cítila velkou podporu. Svou přítomností mi dával najevo blízkost a sounáležitost. Hřálo mě tak u srdce, že mu není lhostejné, co právě prožívám.

A tak jsem paradoxně ve chvíli, kdy jsem se cítila velmi zranitelná, prožila také nádherné propojení  se svým synem.

Jak to vypadá, když dostane zranitelnost zelenou?

Po chvíli se mi ulevilo. Ta největší vlna smutku, lítosti, strachu i pochybností se převalila a já jsem byla zase schopná trochu normálně fungovat. V noci jsem toho sice moc nenaspala, protože mě ráno čekala konfrontace s paní doktorkou, která měla jinou představu než já.

Moje mysl mě bombardovala jednou myšlenkou za druhou. Některé obhajovaly a posilovaly moje rozhodnutí ještě dát miminku čas a odmítnout řízený porod, ty další zase stranily zdravotnickým praktikám. Tyto myšlenky mě stavily do pozice nezodpovědné matky, přiživoval se na nich strach z toho, co když tím miminku uškodím.

Ráno jsem se vypravila a zamířila jsem k paní doktorce. Nečekalo mě nic příjemného, měla jsem strach z její reakce, připravovala jsem se na to, že mi nejspíš vynadá, že její slova mě mohou ponižovat a zraňovat. Z předcházející zkušenosti už jsem totiž věděla, že je s každým jedna dvě hotová.

Nejraději bych v té chvíli vzala nohy na ramena a utíkala jako Forest nebo bych se zahrabala někam pod listí a uložila se k zimnímu spánku, ale ani jedno vzhledem k tomu, že jsem měla každým dnem porodit, nepřicházelo v úvahu.

A tak mi nezbylo nic jiného, než jít do akce a přečkat to, i když se mi třásl hlas i kolena.

Obávaná konfrontace

Samotná konfrontace nebyla ani tak hrozná. Sestra informovala paní doktorku o tom, že jsem nenastoupila do nemocnice, a tak už měla pro mě připravené papíry, že nesouhlasím s navrhovaným postupem. Předložila mi lejstro k podpisu se slovy, že ona se nenechá přece zavřít.

Proto jsem měla samozřejmě pochopení.

Škoda jen, že ty moje důvody se s pochopením nesetkaly.

Neměla jsem potřebu a popravdě ani sílu se obhajovat. Jen jsem chtěla sdělit to, za čím si stojím. Věděla jsem, kdy bylo miminko počaté a podle tohoto data termín porodu vycházel až o týden později, než termín, který byl stanoven na základě screeningu ve 12. týdnu, a tak jsem chtěla tento čas miminku dopřát.

Takový argument se ale nesetkal s žádným pochopením a odezva byla ve stylu: „My tady máme svoje postupy a těmi se řídíme, termín námi určený je pro nás směrodatný, takže si svoje data o početí strčte třeba  za klobouk.“

Byla to rychlá akce. Za pět minut bylo po všem. Opustila jsem ordinaci s velkou úlevou, že už je to za mnou. Ulevilo se zřejmě i miminku a už to vypadalo, že se brzy shledáme. Začaly totiž pravidelně přicházet kontrakce po pěti minutách. Jenže doma se všechno uklidnilo, a tak se do porodnice zpátky nejelo.

Znova jsem pocítila vnitřní sílu, že jsem se rozhodla správně, a byla jsem ráda, že jsem ten nátlak ustála.

Nepřestala jsem věřit, že mimčo přijde na svět přirozenou cestou, a že už to bude co nevidět. Nakonec jsme si na setkání s ním tváří v tvář museli ještě pár dní počkat. Čekala nás ještě jedna společná zkouška, ale o tom zas někdy příště.  Jak to dopadlo si můžete přečíst v článku o porodním přání, který čeká na svoje zveřejnění.

 

Vedlejší účinky zranitelnosti

S odstupem času vidím, co mi projevení zranitelnosti přineslo:

  • úlevu,
  • propojení se synem,
  • osobní zkušenost jaké to je, když vám druhý opravdu naslouchá a je s vámi v těžké chvilce,
  • obnovení vnitřní síly a důvěry,
  • vědomí, že i ve slabé chvilce se může zrodit odvaha,
  • poznání, že zranitelnost je skutečně místem zrodu lásky, sounáležitosti, radosti, empatie, tvořivosti  a opravdovosti.

Mohu tedy dát za pravdu věhlasné americké socioložce Brené Brownové, autorce knihy Síla zranitelnosti. Díky této její knize jsem pochopila, že přijetí zranitelosti může přispívat k větší životní spokojenosti.

Je fajn zakusit „vedlejší účinky zranitelnosti“ na vlastní kůži a také pociťovat vděčnost, že mě život navedl na cestu, po které momentálně kráčím, a na které mám konečně pocit, že žiju naplno.

Dnes má zranitelnost v mém životě své pevné místo.

Těším se z toho, že obohacuje nejen můj život, ale i životy dalších členů rodiny. A věřím, že může obohacovat i životy další.